|
|
Čtvrtá část/ Still ...pokračování
<< Padesátá šestá kapitola >> (Obsah)
Anja snídá sama u kuchyňského stolu a bloudí přitom očima z jedné zbytečnosti na druhou a jak si tak přemýšlivě podepírá hlavu, po spánku dosud nedostatečně probranou, utkví její zrak na zalepené obálce, která se opírá o poloprůhlednou vázu, což by samo o sobě neupoutalo žádnou zvláštní pozornost, kdyby ale tato obálka nebyla nadepsána: „Něco pro tebe a tvého přítele... táta... P.S.: A hezky si to užijte...“
„Inu toto...“
Anja dopíjí sklenku mléka a zvědavě se po ní natahuje. Vzápětí jí zašustí v prstech a Anja se může jen dohadovat, co asi obsahuje. „Budu ji muset otevřít,“ zašeptá si sama pro sebe, „Tož, Anjo, do toho!“ povzbuzuje jí její vnitřní zvědavost a Anja se k tomu pohodlně usazuje do proutěného křesla v rohu pod oknem, do kterého se i s obálkou přemísťuje. (Otevírat nečekané obálky jen tak, ve stoje, je totiž donebevolající nehoráznost.)
Anja se snaží dovnitř opatrně nakouknout, výsledkem čehož je, že dvojice nažloutlých lístečků se snáší obloukem k zemi a ještě jí stačí stihnout po vyklouznutí z obálky zamávat, než přistanou v ochozeném koberci.
„Lístky do divadla... hmm... a do Smetanova... hmm... to jsem zvědavá, co na to Vláďa – až se dozví, že jsme dostali lístky na Hamleta.“
Anja je přesto ráda, že je máme, a tak oba lístky pečlivě uschovává, „kam, honem, kam?“ aby to bylo překvapení, jí mysl napomáhá a tak bez sebemenšího zaváhání je zasouvá, hádejte!
„No jéje,“ jak jsem potěšený, když mne Anja vyzývá, abych je vyhledal.
„Jak moc je mám hledat?“
„To záleží na tobě...“ Anja se uculuje, přestože uvnitř zůstává vážná, prázdná a pomalými krůčky ustupuje.
„Tak se alespoň zastav,“ a Anja se přede mnou otáčí, jako tanečnice, rozšířené zřítelnice, a já mám dost času na to, abych tu scénku protáh‘.
Potom sáhnu Anje do zadní kapsy kalhot a Anju to zašimrá, až se mi vysmekne, „Tak půjdeme?“ chce vědět hned. (Všechno chce vědět hned...) A říká to přiléhavě k tomu, že se snad i slavnostně oblékneme a takto jsme spolu ještě nikdy nikde nebyli, natožpak ve Smetanově divadle, což je podivné, jako by Smetana byl kdovíjaký velikán, (alespoň měřeno oproti nám)!
„No, je to sice skoro až za týden a to bude pořád ještě prosinec, ale stejně se o tom hned dohodneme, co říkáš?“
„Říkám, že jsem tomu ráda.“
A tak jí říkám, že jsem tomu taky rád.
A tak nám nezbývá, než zakřičet: „Dejš nám štěstí nastokrát!“
A skoro až za týden nastává přesně v ten večer, kdy Anju očekávám u Národního muzea nad Václavským náměstím odkud to dojdeme pěšky po svých, alespoň se projdeme kousek podél magistrály.
V oblečení, jako do divadla, jen aby mne v něm Anja poznala.
Netrpělivě se rozhlížím po každé další várce spoluobčanů, kteří mi výhled zakrývají, poněvadž se mihotají jako mátohy a jak mezi nimi mám rozeznat Anju, když ji se svými zachmuřenými výrazy ani neznají?
„Tady jsem,“ Anja na mne mává bílým šátkem, který si právě umě omotává kolem krku a na nohou má stříbrné střevíce, „no nazdar, to jsi asi přišla ve večerních šatech“ a já jsem celý rozechvělý z té představy, že za chvíli z ní uvidím více.
Skláním svou tvář na její, na uvítanou, a potom již do sebe zavěšeni kráčíme s davem ostatních stejně vymóděných lidí vstříc kultovnímu zážitku, které by mělo každé divadlo skýtat, byť by bylo sebevíce kamenné.
Již jen několik schůdků nás dělí od šatny, kde si oba odložíme a pak to brzy nastane, to šustivé hedvábí, které Anju těsně obepíná, když na mne očima omluvně spočine, stříbrná víla, a jak jí jedna vlna za druhou nahoru a dolů po bocích létá, nové dmutí v ní vzkvétá a mne zaručeně ani jeden šíp nemine, od Amoreta.
Jsme uvězněni do lóže.
Přidržuji Anje čalouněnou židli, aby se do ní mohla pohodlně usadit a nezmačkat si přitom to, co by jeden básník nazval z nedostatku fantazie šaty, a jiný básník by si myslel, že ta melodie zdola, že ta k ní patří taky a přitom to již dole dávno hrají několikeré smyčce v orchestřišti na varhany.
Anja se po mne dlouze ohlíží a čeká, až se uvelebím na druhé židli vedle ní a teprve potom se opírá o zábradlí a rozhlíží se, co se bude dole pod námi dít.
Jsme ve druhém patře a tenké modré linky pod Anjinýma očima zvýrazňují, jaké má Anja dlouhé řasy. V zápětí je kukátkem zakrývá. „Chceš se také podívat?“ podává mi ho a já jenom přikyvuji, abych nemusel hledat návod. Výhoda postranní lóže. (Snad nejsme ze zdola vidět....)
Prozatím nezdá se.
Prozatím mezi herci šeptá se, že tam nahoře, že je hoře na spadnutí.
Ale netradičně nerozptylujme se námi, raději se zaobírejme všemi těmi Shakespearovými hrami, které nám autor odkázal. Čímž dokázal nás k divadlu připoutat, no, jak koho, mne s Anjou rozhodně, vždyť jsme zcela spoutáni tím ironickým příběhem, ovšem, že ne k oponě, ale k sobě, ano, a tím jsme zase u sebe!
A jak herci chvátají odpracovat si první poločas, my s Anjou se v příběhu nejenom úplně ztrácíme, ale ztrácíme také kolem letící čas, a pokud je zde nějaký kontakt, pak jenom výhradně mezi mou rukou a jejím rozechvělým chvěním a její rukou a mým roztouženým zněním.
„Tady není jeviště, ale tady jsou mé rozněžnělé oči,“ a Anja, nedbajíc mé tak nadbytečné poznámky, rozevírá ty své tak do černa proměněné noci, až mi zatrne, Anja, zapýřená patrně, a naše pocity na nejlepší cestě se hodlají proti nám spolčit!
Přestávka nás zastihla, jako bychom byli v kině.
Vyrušeni ostrým světlem z křišťálových lustrů šustíme se podívat jak to vypadá o přestávce v opravdovém divadle. Jenom škoda, že to schodiště na náš balkon má tolik postranních koutů, každý z nich vydává za jednu ostudu, až za deset, pokud by se tam někdy někdo nachomítl, nakonec se s Anjou musíme sami napomenout: „Takhle to dál nejde, jsme přeci ve společnosti...“
Ale to, že je do mne celých těch patnáct minut zavěšena ve své překrásné róbě, mne pychne tak hluboko u srdce, že kupodivu, stejně vzrušuje, jako prve to nesledování hry ve tmě.
„Milý Hamlete, děkujeme ti za tvou postavu, o které jsme doteď neměli ani potuchy, že si jí tak příjemně užijeme!“
„Pst!“ tahá mne Anja za rukáv a překrývá mi ústa svým ukazováčkem, „ať nás nikdo nezaslechne!“
Spiklenecké mecheche.
Ve druhé půli, kdo by si to byl pomyslel, že půjdeme do sebe a naše chování vyspravíme, měl by, oproti těm, kteří by si pomysleli, že teď poznamenám, že se mýlili, tu výhodu, že by se na rozdíl od těch nedůvěřivců nezmýlil, neboť již klidně sedíme a trpělivě, či o něco méně než netrpělivě, vyčkáváme, jak to dopadne a jak to dneska večer (všechno) dopadne.
To se ukáže během následujících pár řádků, které nás doprovodí domů. A bohužel to divadlo končí bez mála jen deset minut před jedenáctou, což je doba, kdy se už zavěšené páry spíše jen tak plouží a rozhodně jim střízlivé uvažování na mysli moc často nevyvstane. Příjemná noční narkóza, opití pozdním vzduchem, zvláštní volnost v nestřeženém těsném průvodu nás zahaluje do svého bezhlavého pole, jdeme až na Letnou pěšky, čímž se příboj jejích vlasů v mé fantazii akorát tak prodlužuje.
Stihneme to před půlnocí?
A někdo si to snad přeje?
Potíž nastává v okamžiku, kdy nás zima zahání z náruče venka, do příjemného tepla domovní chodby. Neboť, jak bystře lze postřehnouti, tu vzdálenost od divadla do Šalvějové ulice jsme již dávno překonali a nyní se chladem klepeme na čelíčka, proč nejdeme do teplíčka.
„Pojď alespoň za ty dveře,“ říká Anja a odemyká dům.
Což mám z předchozích kapitol dobře nacvičené a tak ani neklopýtám o domovní práh, ale naopak jej jistě překračuji, ale o to nejistěji pokračuji těch několik dalších kroků za nimi, tápající zamyšlen, po čem, že jsem těch několik předchozích roků tolik prah‘?
A k tomu ke všemu Anja nemá jinou starost, než jak umenšit na nejmenší možnou míru, tu už beztak nicotnou mezírku, která zatím ještě odděluje naše dva reliéfy ve stínech na zdi znázorněných do dvou odlišných dráh.
Mezírka zmizela, kampak se asi poděla, ach?
(A teď, kdyby se vážená paní Blažková vracela domů z nočního výletu, asi by nikdo z nás nebyl tak rád, jak bych mohl být rád já, kdyby mi Anja zašeptala, a že by to na tu přechodně neznámou blízkost mohl být vskutku neobyčejně tichý šepot, stejně by mi zaburácel v duši, pojď nahoru, stejně bych asi nedokázal říci ne!)
Potíž nastává v okamžiku, kdy to Anja skutečně zašeptne. „Nešel bys nahoru ?“
Jak to mám vědět? Jestli neuvázneme při obvyklém hovoru?
Poznáš mi to na očích?
To bys nesměla stát ke mne zády... opřená... zastřená...
Máme se snad rádi? Neslyšíš?
Ale co když někdo namítne, že nám to spolu nesluší?
Ale čas pádí...
A rozruší...
Jsi pořád ještě taková,
modrá, krásná, nachová,
zahraješ mi na flétnu,
v opuštěném bytě ?
Potácíš se vesmírem,
a myslíš, že to nevím,
jenže já se také miluji,
přátelům to sděluji,
a následků se bojím !
Počkejme, až to na nás dolehne.
Už dolehlo a tak mohu poznamenat, že to nebyl žádný rozhovor a proto postrádal uvozovky, a že to nebyl žádný nový objevený prostor, který by při prvním zaváhání utek‘, a že to nebyla ani žádná další metamorfóza, ani přirovnání, ani květ, prostě skutek, který jsme si tam v ten moment vysnili, aby připravili a kdyby tentokráte nezastavili, tak by příště nekonal se po x-té ztečí, zbořený a v ústech:
„Fakt nezlob se, jenomže ti teď uteču nahoru sama, ale příště, že by to divadlo nebylo také takové drama?“
„Uteč si a spi sladce a já teď spořádaně odejdu domů pozdní tramvají.“
„A tak je to správně.“
„Ano, jsme přeci spořádaný pár...“
„Až na ty úlety...“
„Ale těch je jen pár...“
Tak a teď se bojím, že nikdo z vás neví, co se vlastně stalo a že si špatně vykládáte, co se před malou chvíli mezi námi přihodilo, tož je to nutné na správnou míru narovnat a tedy: není nepravdou, že nedošlo k nevímjaké nepředloženosti, když nebyla nemravná necudnost z nectnosti nevhodně zneuctěna v nepředvídatelné nesmělosti!
Srdéčko a tři nepřípustné hvězdičky.
Ah, ah!
<< Padesátá sedmá kapitola (Obsah)
A co že je to za podivnou literaturu bez rapu?! Copak lze tolik emocí najednou jinak, než bouřlivě opakovat? Čili zahltit čtenáře pocity, které odeznějí rychleji, než je stihne oko čtenářovo zaznamenat? To se musí poznamenat, aby nedošlo k (nedoroz)umění!!!
A dále se podívejme poněkud zevrubněji na zoubek tomu našemu slavnému levitování. Na konci této kapitoly se totiž nachází názorný obrázek, jakési snadno uchopitelné schémátko, neboli návod, jak povznést vhodně zvolené a předpřipravené médium na vyšší úroveň, ze které se bude moci pokochat svou vlastní kouzelnickou dovedností. A k tomu vám přeji mnoho štěstí s vašimi prvními pokusy a až se to naučíte, nezapomeňte to předvést co největšímu počtu vašich kamarádů, může se totiž stát, že někteří z nich Anju ještě ani nečetli, natož aby pochopili, a tak o podobném kouzlu nemají ani potuchy.
Ale není to důvod k přeskakování zbytku příběhu v této kapitole, však on vám ten obrázek nikam neuteče.
Pěchy, pěch, dochází k pěchování děje a vy jste mými svědky, že je.
Já také jsem a Anja také je.
Momentálně mimo Prahu. Pouze s tátou se jeli podívat, kam až do daleka ztracená cesta vede (jakoby si to nemohli přečíst v mé básničce), aby oslavili vánoce a příchod dalšího do nova zahaleného roku jenom pospolu. A s jakýmisi vzdálenými příbuznými.
Anja mi sotva stihla zanechat vzkaz, jak se jí nechce.
„No, to mi povídej.“
„Sejdeme se až v příštím roce?“
Zdá se, že sejdeme, zdá se, že se tak a tak najdeme.
Pokouším se bilancovat tu krkolomnou dráhu, kterou jsme s Anjou od toho znovuoživeného kina uprostřed podzima prolétli a bilancování, přesto, že se tváří, jako že o nic nejde, mne docela bere.
A Anja se do života dere a dere, vědoma si svých nepřekročitelných hranic, a: „Vláďo, prvního, koho pozvu za svědka na svojí svatbu, bude tebe!“
„No nic, kdepak že tedy vlastně s tátou jste?“
„No přeci v tom Jindřichově Hradci.“
Protože je Anja s tátou v tom Jindřichově Hradci, doháním zatím své zanedbané kamarády v tom, abych byl stejně zanedbaný, jako oni, a to se nejlépe provádí v jejich společnosti.
„Už jsme si mysleli, že jsi na nás zapomněl,“ nevítají mne zrovna přátelsky.
„Tak moment, hezky jeden po druhém,“ bráním se(x).
První je na řadě Jiří Zaplatílek.
„Napsal jsem novou melodii,“ chlubí se mi.
„Aha, tak mi ji přihraj,“ a chvatně vybaluji sitár z futrál.
Musíme dávat pozor, abychom krky kytar neshodili nějaké ozdůbky z přistrojeného stromečku, který vyplňuje téměř veškerý volný prostor v Jiříkově pokojíčku. Ten bezva byt ve Školské ulici totiž zabrala jeho vdavekchtivá sestra a tak náš sen o vlastní zkušebně se rozplynul rychleji, než se stačil zhmotnit byť jen v náznaky prvního oparu.
„Vrr, vrr, vrr,“ říká mi Jiří a já si to překládám jako: „Dávej pozor.“
„Tak už spusť.“
Jiří přikládá k ústům foukací harmoniku a fouká do ní a já nemám moc času přemýšlet o ní, leda tak se zamotat do nevyrovnaných partií, až mi v hlavě zvoní.
Protože se mi Jiřího melodie líbí, tak ji beru na milost a unáhleně slibuji, že k ní stvořím nějaké povídali, že mu hráli, čili text, či jakékoliv jiné slovní zdání, že máme tu čest, představit vám další kompletní písničku, bude se jmenovat, honem, jak?
Druhý je na řadě Honza Honzislav, který mi snad půl roku vyhrož(e)u je(stli) se nepřijdu podívat na jeho čerstvě sestrojený zesilovač, jak mu šťastně hraje, tak se mnou rozváže veškeré nonkonformní styky, což je samozřejmě kec, to on by nikdá neudělál. Musím mu tedy způsobit radost a na návštěvu k němu se vydat, „no tak vida, vida, koho to tu máme,“ vítají mne jeho bujará slova, ještě dříve, než stačím vztáhnout ruku na kliku, natož abych zas zvolnil pohyb ruky při zazvonění.
„Co je to za divnou literaturu bez rapu?“ diví se i Honza, když jsme si vyměnili od naposledka nashromážděné novinky.
„To je pár našich nových písniček,“ zkouším mu vysvětlit zvláštní technologii výroby, kterou s Jiřím nad kytarami pěstujeme.
Honza kroutí hlavou a slibuje, že nám je pomůže pořádně nahrát = zaznamenat na zvukové médium, tak aby se upozadil nežádoucí šum, našich obdivovatelek, které za námi lezou až do zkušebny, vysněné bytosti jedny.
Třetí je na řadě sám Miloš, nyní již plně zaměstnaný studijními ctnostmi, mezi které rozhodně patří Šárka, ta, kterou jsem sice viděl jenom párkrát, ale vždycky byla hezká a není nad dobrý vkus, obzvláště děvčat-li se týče.
Ale pojďme dál, pojďme si s Milošem popovídat:
„Ty jsi prý slíbil na začátku této kapitoly poodhalit roušku tajemství ohledně toho vašeho slavného levitování.“
„Co poodhalit, já to rovnou natvrdo nakreslím,“ odpovídám mu.
„To se to ale dozví celý svět?!“
„Celý svět snad přeci jenom ne, tolik výtisků této knihy snad přeci jenom nikdy nevznikne!“
„Jen aby!“
Takto dovede povzbudit jen Miloš a kdybych měl připočíst ještě všechny ostatní další jeho klady, tak by papír crčel prázdnotou, protože bych se stejně rděl nahlas je vyjádřit.
Takže pojďme stavět další vzdušné hrady.
Ten hrad se mi přímo zhmotnil před očima jednoho lednového večera, pár dní po Novém roce. Anja zase přijela, rozezvláštněnější, než kdy dříve a že prý se musíme podívat, co je v novém roce na hvězdárně, kromě roku starého, nového.
„No to jo, to tedy musíme,“ přitakávám, když vcházím za šera ze žlutě osvětlené chodby k ní do bytu. Anja rychle rozžíná světlo v předsíni, asi abych si nemyslel, že tam budeme po tmě.
Světlo si vytváříme i v kuchyni. „Posaď se, nedáme si něco k snědku?“
„Něco z odkazu našich předků?“
„Asi tak nějak...“
A Anja se sklání před ledničkou s výzvou, aby nám něco ze svých zásob vydala. Lednička se sice nejprve zdráhá, ale potom vydává dva ovocné jogurty, které Anja hbitě přizdobuje pečivem a můžeme spolu povečeřet. Mezitím se venku úplně setmělo. Zvláštní mrazení, takto tu s Anjou sedět.
„V kolik vyrazíme?“ ptám se Anji.
„Obvykle mi to trvá na hvězdárnu asi tak tři čtvrtě hodiny,“ říká Anja.
„Tak to máme ještě dost času, hele kytara?!“
„Konečně sis všiml.“
Na Anjině posteli leží pohozené kouzelné dřevo a mne to nedá, abych nevyzkoušel, jestli je naladěná na mojí strunu.
Trochu vrže, ale jinak se zdá, že je v pořádku.
Anja si ke mne přisedá: „Zahraješ mi něco – konečně?“
„Co by to tak mělo být?“ přemítám…
„Že by něco od Beatles?“
„Může být,“ a spouštím Yesterday.
Poněkud vlhneme.
Poněkud se kolem sebe mihneme a kdyby se rozhostilo ticho, tak bych zahrál i: It’s Only Love, ale naštěstí se Anja směje, aby zakryla svoji zář, příchod toho, jež drží nad našimi emocemi nepostradatelnou stráž. Kam s očima?
„Třeba mi je zaryj do ramene.“
„Tak jo,“ a protože oba chceme, tak společné chvilky hodnotíme, čím dál, tím víc, dráž a dráž.
„Už musíme jít…“
Tak z toho bytu utíkáme jako uštknutí, po tom neobvyklém zážitku, být spolu, večer, sami a potom ještě někam jít…
– a pak se navrátit?
Až.
„Jak se vám líbilo to divadlo?“ bafá na nás Honza Honzislav hned ve dveřích hvězdárny.
„Pěkné, tak akorát,“ odpovídám vyhýbavě.
„A proč ty Anjo čekáš, až co odpoví Láďa?“ směje se nám Honza.
Ještěže Anja nikdy nerudne, jedině tehdy, když se tak trochu zastydí, což je právě případ tohoto okamžiku, a tak se k nám otáčí zády a Honza ani nemrká a já se pokouším pozornost rozptýlit první myšlenkou, co mne právě napadá a tou je: „Vždyť ani nevíme, jak se krásně v létě opaluje.“
Až za brány zakázaného města, a ačkoliv se to nezdá, tak loď s námi pluje vstříc našim nepoznaným hvězdám.
Teprve teď je tečka.
A koho by teď zajímala levitace?
Další pokračování Anji v prosinci! Nebo si můžete objednat celý román zde!