Anja, čtení na pokračování ...
Čtyřicátá devátá kapitola
A léto? Ta snadno
zaměnitelná součást jara, se stejnou vůní, ale v odlišných barvách, kdyby
se přesunulo o několik rovnoběžek níže na jih, jakoby vypadlo Cézannovi
z oka. A začalo by se tak poslední takt, ve kterém by se odehrávaly
nedorozehrané kapitoly.
A
co se všemi těmi zakoupenými pohledy, které jsem nikdy Markétce neodeslal? A co
se všemi těmi zastoupenými vzpomínkami, které jsem nikdy úplně neodepsal?
Přeložit si je tak do jiného jazyka, (neznám však žádná jiná slovíčka), anebo
odejet do metropole, (neznám však žádného strýčka), anebo následovat Anju na
pole (ale kdypak by se zase někdy příště odehrála nějaká ta zima)?
Vypadalo
to na pořádnou změnu počasí, snad záhy v bouřku nepřeroste. Snad. Setrvalé
šedivo. Prázdná paranoia. A touha načerno.
A léto? Tak snadno
zaměnitelná součást zjara? Tak na, zahoď vůni a prohraj ho v kartách, ne
dík, fakt až někdy jindy, „Ale tohle už jsem také někdy někde četla,“ – „Tak se
zkus zeptat jinak,“ – „Vláďo, ve kterém okamžiku jsem se změnila z Markéty
na Markétku?“
Celá čtyřicátá devátá kapitola zde
| 
